Znovuzrození v přírodě

Jak úchvatný pohled se člověku naskytuje při pohledu na barevné spektrum duhy. Paprsky světla se ve vodních krůpějích lomí a nabývají škály pro náš zrak přijatelný. Duha k nám hovoří, sděluje poselství svých barev a člověk začíná mít tušení, že se příroda probouzí, opětovně, stále, ve svých rytmech neměnně. Neustálý pohyb nutící vše živé, aby se hýbalo, bojovalo a usilovalo ve svém snažení o naplnění svého údělu. Každý tvor a každé sémě přesně ví, jaké je jeho místo a určení. Příroda k nám promlouvá a vybízí k témuž. Nejenom k pozorování a kochání, ale ke kopírování, jako inspirace. Máme krásu v jením lůně hledat, vidět a pak sami přenášet do svých děl. Vždyť i my jsme její součástí, vždyť máme těla, která z ní pocházejí.

Jsme na této zemi již dostatečně dlouho na to, abychom věděli, co a jak dělat a jak žít. Měli jsme dostatek času, abychom ji poznali. V neustálém vývoji trvajícím milióny let se nám naskytlo mnoho příležitostí. Paměť naších těl a duší je natolik bohatá, že se stačí jenom rozpomenout. Život v rytmickém kroužení se posouvá po spirále vzhůru a nutí i nás, abychom se mu přizpůsobili. Jako stupně vedoucí k naplnění tvůrčího potenciálu a vlastního smyslu, se i snaha a úsilí barevně projeví. Jako jednotlivé tóny v barevném spektru duhy podobá se i kolem nás i v nás vývoj od nejzákladnější červené k fialové vrcholné. Jako sémě vložené do půdy, které svým úsilím, vytrvalostí a houževnatostí se chce probít černou zemí, aby na slunci vyrostlo v mohutný strom, který dále plodí, tak i my svou vlastní snahou, píli a odhodláním máme vlastně prokázat, jak na tom jsme a co nám je vlastní.

Je to již dlouhá doba od prvních krůčků, kdy tato zem přijala lidské pokolení. Doba zrození člověka podobná dítěti dnes. Kam asi kráčí lidé dneška a jaké cesty zvolí? Jaká barva promítne se, ve finále k vrcholnému dění?