Bez práce nejsou koláče?

"Kdo chce něco mít, musí se o to přičinit. Přičinit se neznamená vrhat se překotně vpřed,
chtít si za každou cenu vynutit splnění svého přání."

Taková jsou slova z mé oblíbené knihy Zoroaster, kterou jsem si zamiloval a je jedna z mých nejoblíbenějších.

Ty věty se mohou zdát jednoduché, přesto jsou pro člověka nesmírně důležité. Protože každý člověk něco chce, po něčem touží, rád by něčeho dosáhl apod. Jako kdyby ta věta první s tou druhou nějak nekorespondovala, vylučovaly se, viďte? Když něco chci, mám něco pro to dělat a pak se nemám do něčeho vrhat a vynutit si splnění. Zvláštní, že? Jak to tedy má člověk chápat?

Zkusme to příkladem:
Když se rozhodnu, že chci mít na zahrádce vysazené nějaké plodiny, třeba hrášek, mrkve, nějaké ovocné stromky apod, tak přičinit se, znamená jít, koupit dané věci, zkypřit půdu a vysadit je.
Provést veškerou možnou péči, aby se tomu dařilo.
Semínka zahrnout hlínou, zalít a...co pak?:)
Čekat! Nechat na přírodě, aby ona převzala svůj díl práce a ve vývoji nechala vše vyrůst a uzrát.
Překotnost by v tomto případě byla to, kdybychom byli nedočkaví, chodili kolem toho netrpělivě, někdy drásali půdu a koukali, jestli se něco děje, zda-li semínka už konečně raší. Pokud bychom to zcela nezvládali, propadali bychom úzkosti, panice z toho, že se nic neděje, že není nic vidět. Začali pochybovat o tom, že se něco uděje, splní. Dokonce bychom se mohli snížit úplně k tomu, že bychom na to křičeli, stěžovali si, že to není tak, jak jsme si představovali. Bylo by to pošetilé, viďte? A vlastně když to teď píšu, tak se sám tomu směji 😊

Jenže...nepřipomíná vám to něco?

Nechováme se také tak někdy? Že když si něco přejeme, po něčem toužíme a ono se delší čas nic neděje, tak býváme smutní, někdy rozpačití, začneme o sobě pochybovat apod.? Nebo když se nám někdo nebo něco líbí, tak bychom to rádi hned?

Tak jako semínka zasejeme do půdy a musíme nechat na přírodě, aby udělala své, pak i v našich životech máme postupovat stejně.
Přání, touha, vize je semínko. Přání vyšleme a měli bychom to doslova odevzdat, aby se to jednou ukázalo tak, jak má. My během té doby se máme přičinit o to, abychom byli pro danou věc připraveni.

Př.: pokud si někdo přeje, aby se stal jednou lékařem, pak se o ten obor má zajímat, nastudovat si potřebné, připravit se a přihlásit se na školu. Škola to není snadná, takže musí počítat s tím, že bude třeba vynaložit patřičné úsilí, aby to dokončil a zvládl. Během té doby učení a příprav se sám přebuduje a jednou se jim skutečně stane. Kdyby ovšem zůstal jen u přání a nic pro to neudělal, přání by se nesplnilo.
V opaku s tím by byla překotná snaha ihned pomáhat, tzv. "léčit" druhé, doporučovat jim nějaké preparáty, zkusit třeba i operovat 😀 bez znalostí a samozřejmě svolení a atestace.
Člověk by skončil dřív, než by vůbec začal. To by bylo vynucení.

Jelikož bláhovost nás lidí nezná hranic, pak úžasným příkladem v tomto případě je i touha po partnerství. Je v pořádku přát si. Najít jednou tu pravou polovičku. Ta prosba vyslaná smí být. Ale jak se povětšinou ve své netrpělivosti chováme? Ano, nechceme čekat a pracovat na sobě, abychom mohli být nejlepší verzí sebe sama, ale toužíme tak moc, že nás to nenechá chladnými a všude možně se snažíme najít nebo vidět nějaký náznak, v kom bychom asi mohli najít to, co hledáme. A tak jdeme na různé akce, párty, večírky, trávíme čas na sociálních sítích nebo brouzdáme po seznamkách a snažíme se najít a poznat toho, koho hledáme. Jestli jsme v tom houževnatí a vytrvalí, tak nám to život splní. Pokud si to chceme vynutit.
Jenže, právě tím, jak jsme nedočkaví a často i urputně se snažíme něčeho docílit, zapomínáme ve skutečnosti na svůj osobní život a vývoj v něm.
Pokud naší vizí je láskyplný vztah založený na nějakých hodnotách, pak té vizi máme odpovídat i my sami. Tedy do té vize máme sami dorůst. Člověk by měl sám sebe znát a vědět, jak na tom doopravdy je a co může nabídnout. A co třeba ne a co ještě chybí.

Jde o to, že naše vnitřní proměna v úsilí o lepší já vždy pozvedá naši úroveň, aniž jsme si toho vědomi. Sice to nevidíme, ale dle toho si i přitahujeme k sobě konkrétní osoby.
Pokud nepracujeme na ničem a člověk se nemění, pak samozřejmě také přitahujeme konkrétní osoby. Povětšinou stále ty stejné. Je tedy čistě na nás, koho si vpustíme do našeho života. Z toho důvodu je vztah opravdu volbou, protože pokud člověk nějaký vztah chce, ať už na nevědomé či vědomé úrovni, popud k němu dal sám. Stěžovat by si pak neměl. Vztah je vždy odrazem nás samých.

Jenže život je úžasný a máme jej žít. Jak nejlépe dovedeme. Vším se učíme. I kdybychom opakovali stále dokola ty stejné chyby. To už je ale na nás. Děti také často klopýtají, dokud nezesílí a nenaberou jistoty v chůzi. A tento postoj bychom si měli držet také.

Přijde doba, kdy se totiž člověk při svém snažení, které nějak nevychází jednou unaví natolik, že to opravdu nechá na životě samotném a nebude mu do toho mluvit. To je vesměs to nejlepší a nejlogičtější rozhodnutí, které uděláme. Pustíme kontrolu nad ději, nad kterými kontrolu ve skutečnosti nemáme.

Pak člověku i dojde, co hovoří citát: " Netlač vodu, teče sama". 😊

Máme se totiž jen nechat životem vést a být v něm správně činní.